Pohřeb má být posledním rozloučením. Pro Annu se však tento den stal začátkem noční můry, která navždy změnila vše, co si myslela, že ví o životě a smrti.

V místnosti panovalo tíživé ticho, přerušované jen tlumeným vzlykáním a šustěním oděvů. Vůně lilií se mísila s jemným aroma vosku z hořících svící. Lidé přicházeli jeden po druhém, aby se rozloučili s mladou ženou, která se ještě včera smála a plánovala budoucnost — a nyní ležela nehybně, zahalená bílým rubášem.

Anna stála vedle rakve, nohy sotva držely její tělo. Srdce jí svíraly ledové, nemilosrdné drápy bolesti. Lékaři mluvili o vzácném zánětu mozku a o tom, že šance na záchranu byla téměř nulová. Ale jak by se mohla matka smířit s takovým rozsudkem?

Když přišla její chvíle, Anna se pevně chytila chladných okrajů rakve. S třesoucími se rty a slzami v očích zašeptala:
— Nemůžu bez tebe žít… slyšíš? Nedokážu to…

Sklonila se, aby naposledy políbila čelo své dcery — a v tu chvíli spatřila něco, co jí ztuhlo krev v žilách. Nepatrné, téměř neviditelné zachvění víčka. Tak slabé, že by to kdokoli jiný považoval za klam světla. Ale Anna věděla, že se neplete — řasy se znovu zachvěly.

Srdce jí udeřilo tak silně, až to zabolelo. Křik se jí zasekl v krku. Podívala se na manžela, na kněze, ale žádná slova nevyšla. Měla jedinou myšlenku — ujistit se, že to není přelud. Jemně se dotkla dceřiny tváře… a ucítila — ne ledovou tvrdost, ale slabé, sotva znatelné teplo.

— Ona žije! — vykřikla, ale místo radosti se místností rozlehly šepoty nedůvěry. Několik lidí se vrhlo k rakvi, někdo zavolal lékaře, jiní se snažili Annu uklidnit, přesvědčeni, že ji zármutek připravil o rozum.

O pár minut později se dveře prudce otevřely a dovnitř vběhl zdravotník, ještě v bundě. Sklonil se nad tělem, nahmatal puls a jeho tvář zbledla.
— Okamžitě na JIP! — zvolal a pomocníci rychle připravili nosítka.

Dav ustoupil. Někdo se pokřižoval, jiní šeptali: „Zázrak.“ Ale pro Annu to nebyl zázrak — byla to druhá šance na život, kterou vlastníma rukama vyrvala smrti.

Později lékaři vysvětlí, že šlo o extrémně vzácný případ hluboké katalepsie, kdy tělo napodobuje smrt. Ale pro matku tato slova nic neznamenala. Věděla jen, že kdyby nechtěla naposledy políbit svou dceru, kdyby se byť jen na okamžik odvrátila, rakev by už byla zavřená…

Teď Anna nemohla spustit oči z dcery, která ležela na nemocničním lůžku a pomalu dýchala. Slzy jí stékaly po tváři, ale tentokrát byly plné vděčnosti, ne zoufalství.

A všichni, kdo byli toho dne svědky, si navždy zapamatují chvíli, kdy smrt už natáhla ruku — ale láska matky dokázala sevření uvolnit. Okamžik, kdy se nemožné stalo skutečností.