Když dědeček jednou při obědě prohlásil, že začne schraňovat vaječné skořápky, propukli jsme všichni v neovladatelný smích. Bylo to tak absurdní, že jsme to nemohli brát vážně. Co by se dalo dělat s prázdnou skořápkou, kterou lidé bezmyšlenkovitě odhazují? Považovali jsme to za jeho podivnou náladu, možná jen za způsob, jak zahnat nudu. Nikdo ale netušil, že za několik let nám předvede něco, co navždy změní náš pohled na něj – i na samotný pojem „hodnota“.

Zvláštní začátek

První krok vypadal zcela nevinně. Po večeři děda tiše odložil skořápku do misky a nenechal ji spadnout do koše. Následovalo další a další gesto, pokaždé stejně opatrné a soustředěné. Brzy už měl krabičku plnou křehkých schránek, všechny očištěné, vysušené a pečlivě uložené. Přidával bílé slepičí, hnědé, pak dokonce i kachní a husí. My jsme se tomu smáli a říkali si: „Co přijde dál?“

Smích, který trval roky

Rodina mu dala přezdívku „vajíčkový blázen“. Pokaždé, když jsme mu přinesli nějaký zvláštní kousek, zářily mu oči jako malému dítěti. On se tvářil, že naše žerty nevnímá, a dál v tichosti pokračoval. Postupně jeho stůl zaplnily lahvičky s barvami, tenké pilníky, štětce i lepidla. Nikdo tomu nepřikládal váhu – mysleli jsme si, že jen hledá zábavu.

Den, kdy spadla brada všem

Pak nastal okamžik, který nám vyrazil dech. Bylo to přesně čtyři roky poté, co s tím začal. Pozval nás do svého pokoje a tam – místo hromádky skořápek – na nás čekal hotový poklad. Celé police zaplněné stovkami proměněných klenotů. Některé skořápky byly zdobené jemnými ornamenty, jiné tak dokonale vyřezávané, že připomínaly krajkové ubrusy. V několika z nich vytvořil drobné diorámy – postavičky, krajiny, dokonce i malé scény z vesnického života.

Úžas a ticho

Stáli jsme jako opaření. To, z čeho jsme si dělali legraci, se před námi odhalilo jako umění hodné galerie. Každý kousek nesl pečeť jeho trpělivosti a fantazie. Najednou jsme si uvědomili, že zatímco my jsme se bavili na jeho účet, on rok za rokem skládal dílky svého velkého snu.

Sláva, kterou nečekal

Brzy se o jeho sbírce doslechli sousedé a známí. Lidé chodili a nevěřili vlastním očím. Někteří nabízeli, že jeho díla vystaví, jiní dokonce chtěli odkoupit jednotlivé kusy. Dědeček jen pokrčil rameny a s úsměvem poznamenal: „Nemusím nic prodávat. Hlavní je, že jste konečně pochopili.“

Poselství pro nás všechny

Od té doby vnímáme jeho příběh jako lekci, která stojí za zapamatování. Naučili jsme se, že i to, co se zdá být zbytečné nebo směšné, se může změnit v něco nesmírně cenného, pokud do toho člověk vloží srdce a odhodlání. Dědeček dokázal, že opravdová krása se může narodit i z toho, co jiní vidí jen jako odpad.

Dnes, když stojíme před jeho sbírkou, cítíme směs pýchy, obdivu a také lehkého studu. Smích, kterým jsme ho roky provázeli, se změnil v respekt. Protože dědeček nám ukázal pravdu, kterou jsme dlouho nechápali – že genialita se často skrývá v nejprostších věcech.