Moje kamarádky se na mě dívaly s nedůvěrou. Říkaly: „Ve čtyřiapadesáti už zapomeň na románky, žij klidně a nesni o princi na bílém koni.“ Ale já jsem to odmítala přijmout. Po rozvodu jsem měla pocit, že jsem přestala být ženou. Toužila jsem znovu po dotecích, po něžném pohledu, po pocitu, že na mě někomu záleží.

A právě v té chvíli se v mém životě objevil on.

Nenápadné začátky

Bydlel nedaleko. Zpočátku šlo jen o krátké pozdravy v parku. Později jsme se zastavili na pár slov, občas se prošli spolu. Krok za krokem jsme se sbližovali. Jednoho dne mě pozval ven a já se rozhodla – připravím večeři u sebe doma.

Chtěla jsem, aby to bylo osobní a výjimečné. Upekla jsem maso, připravila salát, nachystala víno. Na stole svítily svíčky, v pozadí hrála jemná hudba. Všechno bylo připravené.

Pohlédla jsem na hodiny. Přesně 20:00. V tom se ozvalo zaklepání. Srdce mi bušilo až do krku.

Otevřela jsem dveře… a zůstala stát jako přikovaná.

Návštěva, kterou jsem nečekala

Na prahu nestál on. Stála tam žena – jeho manželka. O níž se nikdy nezmínil ani jedním slovem. V očích měla ledový chlad a vztek.

„Myslíte si, že jste jediná?“ pronesla tvrdě. „Nejste. Má to za sebou už několikrát. Chtěla jsem vás jen varovat.“

Jako by mě ochromila. V uších mi hučelo, myšlenky se rozpadaly, cítila jsem jen stud a bolest.

A v tom se za ní objevil on. Ten, o kom jsem snila. Zbledl, když nás spatřil.

„Všechno vysvětlím…,“ vyhrkl, ale žena mu skočila do řeči:
„Nemusíš. Už jsem se rozhodla odejít. Chtěla jsem jen, aby věděla pravdu.“

Zklamaná důvěra

Celý můj svět se během okamžiku rozpadl. Ještě včera jsem se těšila na romantickou chvíli, a teď jsem stála ponížená a zrazená.

Pochopila jsem, že věk na tom nic nemění. Srdce touží po lásce vždycky. Ale právě v dospělosti je člověk nejzranitelnější – protože věří v každý projev něhy, v každé zdánlivě upřímné gesto.

Můj vysněný večer se změnil v krutou lekci. Muž, jemuž jsem věřila, byl lhář. A já? Jen další kapitolka v jeho dvojím životě.

Nové rozhodnutí

Když se za nimi zavřely dveře, posadila jsem se ke stolu. Víno, svíčky, jídlo – všechno ztratilo smysl. Slzy mi tekly, ale zároveň jsem cítila, že ve mně roste odhodlání.

Ano, byla jsem podvedená. Ano, znovu jsem se spletla. Ale to není konec. Uvědomila jsem si, že raději zůstanu sama, než abych dovolila někomu ničit mou duši lží.

Život nekončí v padesáti čtyřech. Možná to pravé štěstí teprve přijde. A já už vím jistě: zasloužím si víc než jen být „náhradní možností“.